V centru Prahy jsem neskutečně šťastná,

říká zpěvačka, matka tří dětí a občanka Prahy 1 Bára Basiková.

I když tento rozhovor vychází  v únorovém čísle našeho časopisu,  máte nějaká přání a předsevzetí  do roku 2014?  

Nikdy si žádná předsevzetí nedávám,  jednak vím, že bych je asi jen kvůli novému  roku nesplnila, a jednak vstup  do nového roku nemám ráda, odjakživa  mě trápí loučení se starým rokem,  protože si uvědomuji, jak rychle běží  čas a život.  

V loňském roce jste po velmi dlouhé  době vydala sólové album Belleville.  Jaké byly okolnosti vzniku  desky a prožívala jste, vzhledem  k té pauze, nějaké zvláštní emoce?  

Album vzniklo po delší dvanáctileté  pauze, protože jsem se průběžně věnovala  jiným projektům, rodině, dětem,  cestování a tak. Ale právě proto  byla příprava a realizace skutečně pod  vlivem silných emocí. Autorem cd je  Vašek Noid Bárta, pracovalo se mi s  ním skvěle.  

Máte novou desku, vychováváte  kromě dvou dnes již dospělých  dcer také malého syna. Lze říci,  že prožíváte znovu jakýsi životní  rozlet?  

Co se týče mého pětiletého syna, jsem  velmi šťastná a plná energie, cítím se  být zase někomu potřebná. Jeho dětství  prožívám intenzivně a vážím si toho, že  si můžu zopakovat všechno to krásné,  co jsem už jednou zažila se svými dcerami,  kterým je dnes už dvaadvacet.  

Váš hudební záběr je velmi široký.  Baví vás zkoušet nové styly a  ve kterém se cítíte nejlépe? 

O mně je známo, že jsem naprosto  nezařaditelná zpěvačka, která střídá  styly a žánry podle nálady a chuti. Z  komerčního hlediska je to chyba, ale z  profesního je to veliké obohacení. Nedokázala  bych zůstat u jedné linie, zajímá  mě spousta možností a cest. Každý  projekt, každé album, každý autor  a muzikant mě ovlivnil, obdaroval a  posunul dál. Jiná už asi nebudu.  

Když dnes stojíte na pódiu, je to  pro vás už trochu rutina, nebo je  každý koncert či představení stále  natolik unikátní záležitost, že  máte třeba i trému?  

Při běžných koncertech nebo divadelních  představeních trému nemám, je  to má profese, povolání, každodenní  rutina, ke které přistupuji zodpovědně  a profesionálně. Ale pokud máme premiéru  nebo nějaké důležité představení  nebo v sále sedí nějaký významný  host, tréma se prostě dostaví a těžko  se zvládá. Je to vlivem právě té zodpovědnosti  a poctivosti, i když vím, že  pokud něco na jevišti zkazím, nic se  nestane a svět se točí dál.    

Na jaký koncert či představení si  ráda zajdete jako divačka?  

Tento „luxus“ jsem si naposledy dopřála  v těhotenství, kdy jsem už omezila  profesní aktivity a měla víc času na  kulturu. Takže jsem moc ráda chodila  na různé muzikály, podívat se na své  kolegy a vychutnat si představení bez  stresu, mnohokrát jsem byla v divadle  Ungelt, Bez zábradlí, Na zábradlí,  v Činoherním klubu. Dnes tolik času  nemám, ale snažím se vidět aspoň  něco. Třeba koncerty v klubech mám  moc ráda.  

Dětství jste prožila na Praze 1 a  nedávno jste se sem vrátila, jak  moc pro vás toto místo znamená?  

Narodila jsem se v Karlově ulici č. 2, v  paláci Colloredo Mansfeld, kde žili už  moji praprarodiče, a strávila tu dvacet  pět let svého života. Moje dětství  se odehrávalo v Klementinu, na nábřeží,  v uličkách Starého Města a na  dvoře našeho domu. Milovala jsem  starou Prahu, znala každý kout, všechno  měla blízko, všude chodila pěšky.  Bohužel jsem se pak omylem ocitla v  pražském Karlíně, kam jsem se přestěhovala  a prožila tu dvacet let. Měli  jsme nádherný a velký mezonetový  byt, který jsme za ta léta vystavěli a  vybavili, ale karlínská čtvrť mi nikdy k  srdci nepřirostla. Po celou dobu jsme  v ní jako rodina v podstatě nežili, pohybovali  jsme se v centru, dcery chodily  do školy ve Vojtěšské, syn do jeslí  a školky v Řásnovce, měla jsem angažmá  v divadlech Ta Fantastika, Kalich,  Broadway. Snila jsem o tom, že jednou  se do centra vrátím natrvalo. A protože  dcery se po maturitě na středních  školách chtěly osamostatnit, rozhodli  jsme se „rozestěhovat“ do několika  menších bytů právě na Starém Městě.  Jsme každý ve svém, ale velmi blízko  sebe, takže ideální model. Od té doby  se můj život jakoby rozsvítil, jsem obdarována  o jednu významnou životní  dimenzi navíc. Kdo je staropražským  patriotem, jistě mě pochopí a dá mi za  pravdu. Centrum žije, dýchá, pulzuje,  je tady nádherná atmosféra, potkáváte  tu úplně jiné lidi, obklopují vás sympatické  lokály, obchody, trhy, pouliční  umělci, turisti, památky. Jsem tady neskutečně  šťastná.  

Praha 1 se mění. V čem podle vás  k lepšímu a co vás naopak štve?  

Zlepšil se celkový vzhled a provoz, já  jako dítě si pamatuji jenom samá lešení,  výkopy, rozbité fasády a dláždění,  zatlučená okna a výlohy, uzavřené  průjezdy, všechno zničené a špinavé,  nefunkční a nepoužívané. Jenomže na  druhou stranu je toho provozu dnes  jaksi příliš a obklopuje nás nevkus,  arabská a ruská mafie, bezdomovci a  narkomani. Vůbec se o těchto problémech  nechci bavit, protože na to náš  rozhovor nestačí.  

Umíte v centru i odpočívat, nebo  raději odjíždíte relaxovat někam  jinam?  

V centru se dá nádherně odpočívat  především v létě, kdy bývá Praha „vylidněná“.  Především o víkendech je tu  ticho a klid, můžete jít na procházku  nebo si posedět v parku, třeba ve Františkánské  zahradě nebo na Žofíně. Ale  když si úplně potřebuju vyčistit hlavu  a oddychnout od města, odjíždím na  naši chalupu v jižních Čechách. Tam  je opravdické ticho, čistý vzduch, v  noci slyšíte žáby a vidíte hvězdy.  

V životě máte za sebou již mnoho  dobrého i špatného, co je pro  vás teď největší motivací do budoucna?  

Mou největší životní motivací je dobře  vychovat své děti. Aby byly slušné,  upřímné, poctivé a svědomité. Aby  uměly pomáhat druhým.  

Máte ještě nějaké nesplněné hudební  či životní sny?  

Mým nesplněným profesním snem  je zahrát si v nějakém filmu, ale  už o tom mluvím dost dlouho a  všude, takže je to poněkud trapné.  No, třeba se nějaký režisér najde  a slituje se nade mnou.