Praha pro mne navždy zůstane mým městem,

říká herečka, diplomatka a politička Magda Vášáryová.

Paní Vášáryová, ve svém životě jste vystřídala již řadu rolí. Veřejnost vás vnímá jako herečku, diplomatku, političku. Jak byste charakterizovala vy sama sebe právě teď? 

Vypadá to, že jsem docela moderní člověk, měním zaměstnání i povolání každých sedm let, ale neměním své postoje a hodnotovou orientaci, ve které jsem byla vychována. Jsem celý život aktivní ve veřejném prostoru a speciálně po roce 1990. 

O politice se říká mnohé. Že je tvrdá, špinavá, nespravedlivá. Jaké jsou vaše zkušenosti?

Politika je způsob spravování veřejného prostoru. Ukazuje se, že máme pro ni na Slovensku, ale zdá se, že i v celé střední Evropě, málo zkušeností. I když Uherský sněm sídlil v Bratislavě (tehdy Prešporok, Pressburg, Pozsony) třistašedesát let. A ještě pořád se mnoho lidí domnívá, že parlament je něco jako škola, kde by poslanci měli být velice uctiví vůči panu učiteli a nejlépe tiše sedět a učit se. A že se v politice používají tvrdé a leckdy špinavé a neslušné metody? Neznám povolání, ve kterých by se nepoužívaly, jen to není na prvních stránkách novin. 

Co považujete za svůj největší osobní politický úspěch? 

Rozhodně pozici víceministryně zahraničních věcí, možná také svoji kandidaturu v prezidentských volbách v roce 1999, jako první ženy Slovenska v historii. Bohužel, trávím svůj politický život v opozičních lavicích, takže moje úspěchy jsou tradičně a typicky středoevropské. Můžu za ně považovat i prohry a to, že jsem zabránila mnoha zhůvěřilostem. 

A co si sama stavíte jako největší úkol či výzvu do budoucna? 

V nepříznivých časech, například dnes, kdy máme na Slovensku znovu velice nepříjemnou monopolní vládu jedné strany, orientuji část své energie do mimovládního prostoru. V letech 93-99 jsem vybudovala Slovenskou společnost pro zahraniční politiku a teď, od r. 2008, buduji MVO Via Cultura a Institut pro kulturní politiku. Považuji dialog o kultuře ve střední Evropě za součást potřebného dialogu mezi námi, také jako partnery v EU. 

V České republice jsou v poslední době na ústupu tradiční politické strany. Lidé momentálně více důvěřují různým narychlo vytvořeným uskupením. Jde podle vás jen o módní vlnu, která rychle opadne? 

Jsem přesvědčena, že jde o naivní, o budoucnosti neuvažující konstrukty, a o populizmus mnoha kariéristů. Zřejmě nám chybí dalších masarykovských 20 let života v demokracii, abychom pochopili, že v demokratické politice je nejdůležitější kromě svobodných voleb a mírové výměny vlád také odpovědnost politických stran za jejich účinkováni v exekutivě. Falešný důraz na vládu tzv. „odborníků“, o kterých se neví kdo by je jmenoval a kdo by měl za jejich vládu nést v parlamentních volbách odpovědnost, je také podle mne jenom populismus, opírající se o přesvědčení, že občané jsou s prominutím idioti. 

Díky svým profesím jste důkladně poznala řadu zemí střední Evropy. Našla jste v nich spíše rozdíly, nebo je více toho, co nás všechny spojuje? 

Spojuje nás určitě historie. A to nejméně od Pařížské mírové konference a rozpadu habsburského impéria, od kterého pomalu uplyne 100 let. Dlouhodobě je však vidět, že středová pozice České republiky v Evropě způsobuje, že Češi projevují, stejně jako Rakušané, příliš málo smyslu pro odpovědnost za vývoj celého evropského kontinentu. Opírám to o neblahou zkušenost pro mne nepochopitelného antievropanství, které způsobilo, že dnes Česká republika proti všemu zdravému rozumu nesedí a nerozhoduje v srdci Evropské unie. Jsem znepokojena vývojem v Maďarsku, jakož i mnoha aspekty a mýty, které se vynořují z batohů, které si neseme s sebou z 19. století, a ve chvílích, kdy by se od nás žádalo, abychom byli nositeli progresívních myšlenek, se uchylujeme k argumentům dávno vyčpělým a páchnoucím minulými stoletími. Zdá se, že alespoň Polsko si udrželo dostatečný veřejný prostor pro nesmiřitelné diskuse o mnoha palčivých problémech dneška, i když jsem si vědoma, že tradičně velice konzervativní polské politické síly nabývají na intenzitě, a tak je Slovensko v eurozóně osamoceno a také si v tom libujeme. Místo toho, abychom vás přesvědčovali, abyste se k nám připojili. 

Náš časopis vychází v centru Prahy. Je pro vás naše hlavní město jen jedno z mnoha, nebo k němu máte bližší vztah? 

Prožila jsem v Praze několik let a Praha pro mne navždy zůstane mým městem a mojí vlastí. 

Dostanete se do Prahy často a jezdíte sem ráda? 

Ne tak často, jak bych si přála, a bohužel musím konstatovat, že mi nějak rychle ubývají přítelkyně a přátelé. 

Jste slavná osobnost, váš manžel Milan Lasica také. Toužíte někdy po anonymitě a soukromí, nebo jste si už zvykla? 

Slavný byl už můj otec jako profesor slovenského jazyka – dnes bych řekla, moderátor a bavič. Jsem od dětství zvyklá, že mě lidé znají a že musím zdravit všechny, i když si nemohu vybavit, odkud je znám. Anonymita mi nehrozí ani v lednu v Římě, ani v létě v Narviku. Přesvědčila jsem se. 

V jednom rozhovoru jsem si přečetl, že nerada odpovídáte na otázky, proč už nejste herečka. Zeptám se tedy, zda sledujete herectví z druhé strany. Máte čas někdy zajít do divadla nebo se podívat na dobrý film?

Právě teď v sobotu jsem byla v divadle a konstatovala jsem s potěšením, že po dlouhém období, kdy režiséři tolerovali „seriálové“ hraní, vyrůstá nová generace režisérů, kteří s herci pracují. A protože jsem členkou Výboru pro kulturu a média slovenského parlamentu, chodit do kina, divadla, být informována, co se děje, je mojí povinností. Někdy příjemnou, jindy příšernou. 

A mají fanoušci vašeho herectví ještě naději, že přece jen ještě uvidí Magdu Vašáryovou v nějaké jiné roli, než jsou ty opravdové životní? 

Každý rok dostávám několik nabídek na hraní, ale pořád mne to neláká. Směju se, že snad až když mi bude osmdesát. To si moji hereckou karieru stejně nebude nikdo pamatovat.