Bezpečí a pořádek v Praze 1 je naší prioritou

Centra světových metropolí, k nimž Praha bezesporu patří, nebývají oázami klidu a bezpečí. Naopak jsou to lokality zatížené vysokým počtem návštěvníků, ať už turistů, kteří zde hledají zábavu, nebo lidí, kteří zde pracují a přijíždějí na pracovní schůzky. To s sebou kromě pozitiv přináší i negativa, mezi něž patří zvýšená míra kriminality, hluku, koncentrace bezdomovců, žebráků a narkomanů a jevy s tím související. To však v žádném případě neznamená, že by politická reprezentace takto dotčených částí měst měla rezignovat na bezpečnost lokality a jejích obyvatel. „V rámci Prahy 1 to z našeho pohledu platí dvojnásob, neboť dlouhodobým názorem, který ODS prosazuje, je, že naše městská část nesmí za žádnou cenu ztratit svou obytnou funkci a stát se pouze turistickým skanzenem. Jinými slovy musíme pro naše občany pomoci vytvořit takové podmínky, přičemž oblast bezpečnosti je jednou z priorit, aby se jim zde dobře žilo a zastavil se jejich exodus,“ říká zastupitel a místopředseda Bezpečnostní komise Prahy 1 Richard Bureš (ODS). 

Dlouhodobým problémem Prahy 1 v oblasti bezpečnosti byla nesystémovost řešení. Až doposud se vždy jen hasily problémy ad hoc. Naštěstí se v rámci Bezpečnostní komise podařilo najít shodu v tom, že jde o čistě odborné téma, které si zaslouží apolitický přístup. Po zhodnocení všech možností vyšlo v poměru cena-výkon jako nejlepší řešení posílit skokově systém. Proto vznikl projekt bezpečnostního systému, který výrazným způsobem napomůže eliminaci opakujících se negativních jevů, které snižují kvalitu života obyvatel a jsou předmětem stovek stížností. Zmíněný projekt, který zahrnuje využití moderních bezpečnostních kamer a detektorů hluku propojených s multifunkčním centrem živého dohledu, ale třeba i bezpečné přechody pro chodce, již schválilo Zastupitelstvo Prahy 1 a začne být realizován v příštím roce. „V žádném případě nejde jen o kvantitu kamer, ale i o kvalitu pracoviště, kde kamery někdo sleduje a vyhodnocuje. Takováto centra jsem viděl v Americe a v Anglii a je to o tom, jak se s výstupy z kamer pracuje. Tomu bychom se chtěli přiblížit,“ říká Bureš, který zároveň spolu se svými kolegy v ODS pracuje na komplexním programu bezpečnosti městské části pro nadcházející roky. 

Musíme být efektivní 

Vychází přitom z přesvědčení, že je nutné přizpůsobit se charakteru lokality a rovněž podmínkám a mantinelům, v nichž se politická reprezentace jednotlivých pražských městských částí pohybuje. „Při přípravě strategie a programu v oblasti bezpečnosti je nutné definovat hlavní problémové oblasti a jim přizpůsobit nástroje, kterými je možné ony problémy účinně řešit. Přitom ale musíme vycházet jak z rozpočtových, tak i kompetenčních omezení, která odpovídají úrovni městské části. Jinými slovy musíme přesně zacílit na to, proti čemu chceme bojovat, protože naše prostředky i možnosti jsou omezené,“ vysvětluje Bureš. Klíčová je tak podle něj včasná reakce, efektivita celého procesu a nepodceňování zdánlivých maličkostí. Právě drobné problémy, pokud nejsou včas a správně řešeny, mohou rychle přerůst v trend jen obtížně řešitelných rozměrů. Bureš přitom odkazuje na v zahraničí běžně používané označení, syndrom rozbitého okna. Jako příklad uvádí graffiti. „Zaslechl jsem názor, že to není to nejpalčivější, co nás trápí. Jenže pokud proti tomu nezačneme rychle a účinně bojovat, tak to bude signál pro další sprejery a vandaly všeho druhu, že Praha 1 je ráj, kde je možné se vyřádit. Úplně stejné je to s nočním hlukem, bezdomovci, žebráky a dalšími nešvary. Tyto problémy samy nezmizí, ani se nezmenší. Naopak dojde ke zvyšování jejich intenzity,“ varuje zastupitel. 

Kvalita a provázanost opatření 

Důležitý je komplexní pohled na celou problematiku. Jednostranné zaměření na jeden jev při současném opomíjení jiných je cesta do slepé uličky. Komplexnost se musí projevovat na všech úrovních. Při zavádění jednotlivých opatření je nutné pamatovat na jejich provázanost s dalšími. Jedině tak může vzniknout funkční a účinný systém. Nezbytná je maximální spolupráce a komunikace všech relevantních institucí, kontinuální zpětná vazba od občanů, vyvážení preventivní a represivní složky. „Je třeba mít na paměti, že oblast bezpečnosti není zdaleka jen o chytání a trestání pachatelů nejrůznějších přečinů. Stejně důležité je snažit se negativním jevům předcházet a vytvářet takové podmínky, které zabrání jejich vzniku, nebo je alespoň minimalizují. Navíc bezpečnost občanů není ani zdaleka jen o potírání kriminality a přestupků, ale také o tom, aby se pěší dostali bezpečně na druhou stranu vozovky, řidiči aut se nesráželi s tramvajemi, v bytových domech nehrozil výbuch plynu a o mnoha dalších, třeba i ne tak viditelných aspektech,“ upozorňuje Bureš. Vzhledem ke všemu zmíněnému je podle ODS primární zaměřovat se nikoliv na kvantitu, ale spíše na kvalitu všech opatření a jejich vzájemnou logiku. To platí třeba i o městských strážnících. Těch má Praha 1 okolo 250, což je sice odpovídající číslo s ohledem na počet obyvatel, ale nedostatečné s přihlédnutím k obrovskému množství návštěvníků městské části. Například v noci je ve službě maximálně 25 strážníků. To má za následek, že občas přijedou na místo problému až třeba hodinu po zavolání. Případy totiž logicky řeší dle jejich závažnosti. 

Syndrom rozbitého okna 

Tento termín je dnes již běžně používaný v oboru sociální psychologie a pochází ze Spojených států amerických. Sociální psychologové tam před časem v rámci svých výzkumů prokázali, že jedno rozbité a delší dobu nezasklené okno v jinak normální slušné ulici je signálem, že se tady okna smějí rozbíjet a takové chování je v místě nepsanou společenskou normou. Brzy tak k němu přibudou další. Poté se začnou objevovat poházené odpadky, na stěnách graffiti, poškozená auta, ve finále pouliční gangy. I takzvaní slušní lidé mají větší toleranci k nepořádku a drobné kriminalitě a vandalové, zloději a další kriminálníci se začnou domnívat, že s rostoucí lhostejností společnosti se snižuje pravděpodobnost jejich dopadení. Zatímco v amerických městech se syndromem rozbitých oken začali už v 80. a 90. letech bojovat policisté i politici, u nás je netečnost k těmto zdánlivým maličkostem stále ještě poměrně charakteristická.