Ohleduplnost a respekt místo zákazů a nesmyslů

K pohybu po Praze 1 využívám většinu obvyklých způsobů. Jezdím na kole, občas na skútru, kratší vzdálenosti zdolávám pěšky, někdy se svezu veřejnou dopravou, a když je potřeba, jedu jako většina populace autem.

Proto si troufám říct, že se dokážu na problematiku dopravy v centru Prahy podívat různými pohledy. Jako asi každému z nás mi občas něco vadí. Když spěchám, tak nejásám, že zrovna stojím v dopravní zácpě, v autě mě naštve neukázněný chodec, na kole si naopak někdy povzdechnu nad neohleduplným řidičem. Z vlastní zkušenosti jsem ale poznal, že se jedná spíše o záležitost individuálního chování jednotlivců.

Stejně tak se mi totiž stává, že mi jiní řidiči dají přednost, nebo chodec s úsměvem poděkuje, když umožním přejít já jemu. Nevím jak vás, ale mě takové momenty potěší a zpravidla mi dokážou zlepšit náladu. Co mi však radost nedělá, jsou nejrůznější nápady a tlaky, které se snaží preferovat jednu skupinu obyvatel na úkor jiných.

V posledních letech jsme svědky zejména intenzivní cyklistické lobby. To by samo o sobě nebylo nic špatného, kdyby ovšem její směr nebyl namířen přímo proti lidem, kteří chtějí využívat svého práva pohybovat se po světě autem. Preference jednoho druhu dopravy za každou cenu, bez ohledu na to, že omezíme jiný, mi zkrátka vadí. Navíc, když je doprovázena nesmysly, jakým je třeba vybudovaná cyklostezka v ulici Na Příkopě. Všichni, kdo ji viděli, si museli všimnout, že je nebezpečná, a navíc kvůli ní ubylo několik dalších parkovacích míst ve velmi exponované lokalitě.

O snaze zavřít Smetanovo nábřeží pro automobily už jsme v Jedničce psali několikrát, návrhy na vyasfaltování části Staroměstského náměstí jsou, jak pevně doufám, jen nejapným žertem. Ano, Praha 1 je dopravně velmi vytíženou lokalitou a pohyb po ní nepatří k nejjednodušším. Ale nezlepší se zákazy, pološílenými experimenty a vzájemnou nevraživostí jednotlivých skupiny obyvatel, která bude jejich hlavním důsledkem. Naopak pokud k sobě budeme na silnicích, přechodech i chodnících chovat vzájemný respekt, občas počkáme pár vteřin a umožníme přejít či projet jinému, přibude úsměvů a dobré nálady. Zjistíme, že se nakonec vedle sebe vejdeme všichni a čas neztratíme skoro žádný.

Michal Valenta